Šťastné dítě, které uteklo soudkyním a ospoďačkám z lopaty

Jak to všechno začalo

Klasický scénář, rozpad vztahu mezi rodiči, malé, rok a půl staré dítě. Otec po konfliktu opustil společný byt, který byl ve vlastnictví matky, a hledal si nové ubytování. Dítě zůstalo u matky, která v té době byla na rodičovské dovolené, otec pracoval.

Otec se obrátil na advokátku Mgr. Jitku Snítilovou, která mu dala jasně najevo, že u takto malého dítěte bude rád za rozšířený styk, a že toto by mělo být cílem. Matka mezitím zahájila „přidělování“ dítěte ke styku. Oba rodiče usilovali o dosažení nějaké dohody, než se rozhodne u soudu. Otec chtěl po uspořádání svých poměrů časem dosáhnout střídavou péči. Do té doby byl ochoten souhlasit s tím, že dítě bude u matky a co nejvíce se s ním vídat. V tomto směru dosáhli určité dohody (ta zahrnovala i péči o víkendu s jedním přespáním).

Soudy začínají přihrávat dítě matce a ignorovat práva dítěte a otce

Spory ale pokračovaly. Oba se pokoušeli o další dohody. Matka trochu povolila a přidala jednu noc a jedno odpoledne, což ale otci stále připadalo nedostatečné. Podal tedy návrh na nařízení předběžného opatření, navrhl širší rozsah své péče. Rovněž matka navrhla předběžné opatření v rozsahu, který byl naposledy dojednán, s cílem zafixovat stav své výrazně širší péče.

Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil předběžné opatření, ale upravil péči otce dokonce v užším rozsahu, než požadovala matka (!!!), aniž by se soudkyně Mgr. Kateřina Sedláková namáhala odůvodnit, proč vyhodnotila tento rozsah jako nejvhodnější pro dítě. K odvolání otce Městský soud ve složení JUDr. Blanka Kapitánová, JUDr. Eva Škultétyová, JUDr. Vladimíra Čítková uznal jeho námitky za částečně důvodné a péči o něco malinko rozšířil, zhruba na úroveň požadovanou matkou. Ovšem rovněž nijak neodůvodnil, proč je tento rozsah pro dítě lepší, než rozsah navržený otcem.

Bylo nařízeno jednání soudu. Matka navrhuje svěření dítěte do své péče a styk pro otce. Otec, který mezitím ukončil neplodnou spolupráci s právničkou a využíval služeb obecného zmocněnce (autora tohoto článku), navrhoval střídavou péči, případně, pokud by soud shledal odpor matky proti střídavé péči za sníženou rodičovskou odpovědnost, pak i svěření do své péče.

Po dvou jednáních bylo zjevné, že nikdo nemá zásadnější výhrady k péči druhého či jeho vztahu k dítěti. Bylo prokázáno, že matka jezdí pravidelně ke svým rodičům na 5 dní ve 14 dnech, tedy ve skutečnosti už praktikuje střídání prostředí dítěte. Otec si domluvil v práci, že dva dny v týdnu bude pracovat z domova a jen dvě hodiny, aby se mohl dítěti věnovat. Nebyl uveden jediný důvod proti střídavé péči, který by (dle judikatury) byl způsobilý intenzivním negativním způsobem zasahovat do zájmů dítěte. Znalecké posudky nechtěla ani jedna strana, dokonce ani opatrovník. Ten se přímo vyjádřil, že by nepřinesly nic nového a že je považuje za nadbytečné. Učebnicová situace, kdy nařízení střídavky by mělo být naprosto automatické.

Začíná snaha najít důvod, proč v jasném případě nenařídit střídavku

Ne tak pro OSPOD a pro paní soudkyni Mgr. Kateřinu Sedlákovou. Opatrovník, OSPOD Praha 1 (paní Formánková), se vyjádřil, že střídavé péči není nakloněn kvůli věku dítěte. (Pro OSPOD dle paní Formánkové začíná otec nabývat právo na péči až od 6 let věku dítěte, stejně tak dítě mladší 6 let právo na péči otce prostě nemá. Neviděl jsem v Úmluvě o právech dítěte ani v žádném jiném zákoně, že by dítě mělo právo na péči otce až od určitého věku) Další překážkou dle opatrovníka byl fakt, že se rodiče na úpravě péče nejsou schopni dohodnout (navzdory názoru Ústavního soudu). Soudkyně sice již po druhém jednání oznámila termín vyhlášení rozsudku, ale k překvapení všech své usnesení zrušila, rozsudek nevyhlásila a nařídila znalecké zkoumání. Roztomilé bylo odůvodnění, že totiž otec proti vůli matky trvá na střídavé péči (nějak se neujala interpretace, že matka proti vůli otce trvá na jeho vyřazení z péče o dítě a tím na zásahu do ústavních práv dítěte i otce). Takže prodloužení sporu o další řadu měsíců.

Otec okamžitě podal odpor proti nařízení důkazu znaleckým posudkem a žádal vynesení rozsudku, marně. Následně tedy podal návrh na nařízení předběžného opatření tak, aby podíl péče obou rodičů byl do rozhodnutí ve věci vyvážený. Zamítnuto s tím, že zatímní úprava má zajistit ochranu práv otce v míře nezbytné, což úprava splňuje. Odkazem na judikát I.ÚS 618/05 si nedělal hlavu ani odvolací soud.

Cílený návrh pro šanci na úspěch v ústavní stížnosti

Následně otec podal další návrh na zatímní úpravu s rozšířením péče a na nařízení úpravy na prázdniny. Návrh byl koncipován záměrně co nejpodobněji, jako byl stav a návrh v nálezu I. ÚS 618/05. Mgr. Kateřina Sedláková opět excelovala - opět odkaz na účel předběžného opatření jako úpravy v míře nezbytné, v rozporu s uvedeným nálezem. S ním se ani v nejmenším nevypořádala, řízení zastavila pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (!!!), opět v rozporu s uvedeným nálezem, návrh na úpravu dovolené smetla s tím, že je potřeba matce dát prostor pro dohodu, i když matka nedodržela jí samou určený termín pro vyjádření.

Městský soud v Praze rozhodnutí opět podle očekávání posvětil a vyplísnil otce za pokus o reparaci pravomocného rozhodnutí o předchozím předběžku. Následovala tedy předpokládaná stížnost Ústavnímu soudu, ale ten ve II. senátu ve složení Jiří Zemánek (soudce zpravodaj), Radovan Suchánek, Vojtěch Šimíček stížnost odmítl (II. ÚS 1882/14). Odůvodnění: předběžné opatření není rozhodnutí, které by bylo rozhodnutím definitivním, a práva budou upravena rozhodnutím ve věci.

Pánové z Ústavního soudu nevnímají, že se nedá rozsudkem vrátit čas, rozhodnutím ve věci narovnat práva zpětně a nařídit prožít život znovu. Nepomohl ani návrh na kárnou žalobu na soudce pro porušení §23 zákona o Ústavním soudu (pokud senát dojde k odlišnému právnímu závěru, než je existující nález ÚS, předloží věc k posouzení plénu) a návrh na svolání pléna k věci. Předseda JUDr. Pavel Rychetský vše přikryl s tím, že přece každý případ je jiný, tudíž dovolávat se shody v podstatných znacích a povinnosti při odlišném právním posouzení předat věc k vyjádření plénu je nepatřičné. Hlavně že Ústavní soud ústy JUDr. Chládka TVRDÍ, že při ústavní stížnosti na podobnou věc, jako byla řešena v nálezu, je mimořádně dobrá předvídatelnost rozhodnutí ÚS. Toto už je výsměch spravedlnosti.

Když to nejde po zlém, půjde to po „dobrém“?

Co teď? Soudy evidentně jen hledaly důvod, pro který by dítě opět přidělily matce. Znalecký posudek byl sice pro oba rodiče celkem vyvážený, ale znalci dali soudu argumenty pro nařízení střídavky i pro svěření do péče matky (nízký věk dítěte, o něco silnější potřeba matky – bodejť ne, po půl roce, kdy otec měl k dítěti omezený přístup). Bylo tedy na libovůli soudkyně a odvolacích soudkyních, jak s tím naloží. A dosavadní rozhodování nedávalo moc naděje, že by snad rozhodly podle zákona a judikatury, když to dokázaly tak ostentativně a opakovaně ignorovat dosud. Navíc s laskavým posvěcením Ústavním soudem, který dokonce pochválil okresní soudkyni za pečlivost při nařízení úplně zbytečného znaleckého posudku.

V této situaci se spolehnout na soud a právo by bylo dost riskantní a zejména zdlouhavé, protože by to znamenalo odvolací řízení, pak další ústavní stížnost s nejistým výsledkem a dalšími možná dvěma roky omezené péče o malé dítě. Nenahraditelný čas. Spolu se zmocněncem se tedy otec pokusil dosáhnout střídavé péče jinou taktikou. Zahájil poměrně tvrdé, koordinované vyjednávání na dvou frontách - otce s matkou a zmocněnce s právničkou matky. Postupně se podařilo přibližovat stanoviska rodičů o rozsahu péče otce v rámci výlučné péče matky až na cca 5,5 dne ze 14 dnů.

V tento moment padl klíčový dotaz, proč matka trvá na výlučné péči a nebyla by ochotna přistoupit na střídavou péči v podobném rozsahu, jako připouští pro výlučnou péči. Ke cti matky slouží to, že motivací nebylo výživné. Na tohle už matka nedokázala odpovědět (tedy odpověď byla v tom smyslu, že má mateřský pud, a proto chce dítě do péče) a nejspíš jí došlo, že její pozice je neudržitelná. K posunu v pozici matky možná přispělo i jednoznačně deklarované odhodlání otce, že se o práva na péči nenechá připravit a že o ně bude bojovat klidně dalších 15 let.

Navíc otci nahrála i příležitost, kdy při volbě školky mohl prokázat, že bez dohody s otcem nemá matka šanci prosadit svou vůli. Bezodkladnou reakcí na chybný krok matky ve správním řízení při volbě školky došlo k situaci, kdy rozhodnutí o školce držel v rukou otec. Díky tomu, že dítě nakonec nastoupilo do školky dle výběru otce a nikoliv matky, muselo být matce jasné, že se musí rozhodnout, zda začnou na výchově spolupracovat, nebo rozpoutá nekonečný tvrdý konflikt kvůli svému egu a potřebě mít pocit výlučnosti v péči o dítě.

Velmi podstatné bylo i to, že otec na doporučení zmocněnce prokazoval maximální respekt a ohleduplnost k matce, snažil se pochopit její jednání a její vnímání nejlepšího zájmu dítěte a aktivně se snažil hledat cesty k uspokojení těchto potřeb matky. Díky tomu se podařilo konflikt udržet ze strany otce v racionální rovině bez dalšího vyhrocování.

Konec dobrý, všechno dobré?

Příběh tedy skončil pro dítě i otce šťastně. Matka, nakonec i s vydatným přispěním její vlastní právničky, na dohodu o asymetrické střídavce 43% : 57% přistoupila a dohoda byla předložena soudu ke schválení. K dohodě se, světe div se, připojil prozřevší opatrovník (náhle nízký věk dítěte překážkou nebyl). Rozsudek byl vyhlášen, dohoda schválena.

Dítě tak bylo s vypětím všech sil otce a s pomocí zmocněnce vyrváno ze spárů justice, rodiče dovedeni k dohodě a nastolena rozumná spolupráce. Jedinou skvrnkou na šťastném konci je to, že soudkyně nevyhověla návrhu obou stran o nepřiznání nákladů státu z důvodu nesmyslnosti soudem nařízeného znaleckého posudku. Takže oba rodiče vyhodí do luftu každý 20 tis. Kč díky neschopnosti a neochotě soudkyně správně vyhodnotit situaci a důkazy a rozhodnout.

Poučení na závěr

Dovolím si citovat § 100 odst. (1) o.s.ř., který říká: „Jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Přitom usiluje především o to, aby spor byl vyřešen smírně.“

Úlohou zejména obvodního soudu bylo především usilovat o smír. Za celé řízení soudkyně Mgr. Kateřina Sedláková neprovedla jediný náznak pokusu přimět rodiče k nalezení smírného řešení. Tuto práci za soudkyni musel odvést zmocněnec otce. Ta místo toho zejména nařízením úplně zbytečného a drahého znaleckého posudku řízení protahovala a konzervovala stav přesně podle původního návrhu matky. Soudkyně ani po uzavření případu nepřijala nabídku na schůzku, kde by bylo možné neformálně vyhodnotit celý průběh soudního řízení.

Zdroj: www.stridavka.cz