Táta jako doprovod dítěte v nemocnici, pořád rarita

Dnes se s vámi chci podělit o pár zážitků s pobytem jako doprovod v nemocnici. Předně chci touto cestou poděkovat všemu personálu dětského oddělení a ambulance Liberecké nemocnice. Za profesionalitu výborný přístup k dětem i dospělým. Naše léčba zde proběhla příjemně, jak jen to je při pobytu v nemocnici možné.

Když, po návštěvě vašeho dětského doktora držíte v ruce žádost o hospitalizaci v nemocnici, je vám jasné, že jde do tuhého. Do této situace jsem se dostal poprvé, o to to asi bylo těžší. V jedné ruce žádost v druhé sípající dítě s horečkou a zápalem plic. Co teď? Rychle domů, sbalit nejnutnější věci a hurá na ambulanci – příjem.  Aby se člověk nenudil, nízkopodlažní autobus zaparkoval půl metru od chodníku. To znamená, že musíte použít staré dobré ruce. Nejdřív hodím do autobusu tašku s věcmi a poté přenesu kočárek. V tom stresu co momentálně prožívám je to „příjemné“ zpestření.

Cesta i pozdější výstup proběhly v pořádku.  Staré pořekadlo o Liberci zní: V Liberci buď prší, nebo jdeš do kopce. Naštěstí mě potkala druhá varianta. S kočárem v jedné ruce s plnou taškou v druhé supím do „příjemného“ stoupání. Jak už to tak bývá, čekárna plná lidí. To nevadí, hlavně, že jsme zde a už se nemusíme nikam plahočit. Naštěstí malá spí, je na tom opravdu bídně. Předám sestře žádost a „kartičku“ a čekám.

Netrvalo dlouho a jsem s dcerkou uvnitř. Šikovná paní doktorka provede vyšetření, je moc milá a chápe jak se já i dcera cítíme. Podívá se na rentgen a je „vymalováno“ oboustranný zápal plic. Jelikož jsou dceři necelé dva roky hospitalizace je jasná věc.  Nakonec se z toho vyklube JIP. Obléknu své princezně pyžamo, dám jí pár hraček a je pryč. Kdo zažil, dá mi jistě za pravdu, že je to jedno z nejhoršího co můžete jako rodič zažít. Co následuje, je jako ve snu. Paní doktorka se mě ptá na podrobností (telefonní číslo a podobně). Sbalím tašku a kočár a jdu domů. Myšlenky se míhají sem a tam. V podstatě, ale myslím pořád na to stejné. Co s ní bude?  Jak to bez nás zvládne? Je tak malá.

Podle instrukcí mám zavolat kolem 14té hodiny, kdy mi sdělí podrobností. Co 30 sekund sleduji hodinky, čas se neuvěřitelně vleče. Zavolám, příjemný hlas mě uklidní, že dceruška spí, ovšem výsledky ještě nejsou. Zavolejte za hodinu. Volám a dozvídám se, že je to virového původu a, že minimálně do rána bude na JIP.

Ráno hned jak je možno volám a dobrá zpráva, dcera může na pokoj, přijeďte. U dětí do 6 let věku mají rodiče právo být v nemocnici s ním. Ovšem je v tom háček. Pokoje jsou dvoulůžkové a případná matka na pokoji, musí dát souhlas, abych tam jako muž mohl jít. Naštěstí je matka, se kterou mám pokoj sdílet rozumná, a souhlas mi udělí. Pokoj spolu sdílíme dva dny, žádné třenice neproběhly. Oba jsem rádi, že můžeme být s našimi dětmi v jejich těžkých chvílích. Opouští nemocnici dříve než my. A tu mě zarazí druhý fakt. Najednou se na pokoji objeví nová maminka s prckem, ale mě se na souhlas nikdo neptá.

No řekněte, je v pořádku, abych já jako rodič muž musel žádat o souhlas, zda mohu být na pokoji s ženou. Rodič žena o souhlas s tím, aby se dostala na pokoj, kde je otec s dítětem žádat nemusí. Rozumím tomu, že matky v nemocnici převažují, ale já mám přece jako otec stejná práva. Vždyť to není hotel, ale nemocnice. Všichni chceme být s našimi nemocnými dětmi.

Krom tohoto „drobného“ detailu byl pobyt v nemocnici příjemný, jak jen mohl být. Personál byl ochotný splnit každé „rozumné“ přání. K dětem se chovali opravdu dobře.

Chci tímto poděkovat za sebe i dceru.

Zdroj: www.tatanamaterske.cz