stránky pro všechny táty

Jaké to je, být tátou na dětském hřišti

Jakožto táta na mateřské (rodičovské) musím občas s dětmi na hřiště či jiná veřejná místa, kde se převážně srocují maminky. Chci se s vámi podělit o pár zážitků, jak to chodí. A hlavně nabídnout pohled takříkajíc z druhé strany. Prvním postřehem jsou pronikavé pohledy maminek. Jak asi zvládne to mrně? Co když se třeba poleje, zvládne jej přebalit? Možná jde jen o můj pocit, že předsudky ještě všude nevymizely.  Ale lepší se to!

Jedna z prvních návštěv dětského hřiště ve mně zanechala „krásnou“ vzpomínku. Se synkem tehdy jednoletým jsme šli na procházku za krásami našeho města. Občas se svezl v kočáře, ale snažil se i šlapat po svých. Abychom nabrali nové síly, zaparkovali jsme u pískoviště, kde byla maminka s klukem tak kolem dvou let.  Povalovaly se tam nějaké hračky na písek, tak si můj kluk jednu vzal a začal si hrát. Ani ve snu mne nenapadlo, že patří té mamince nebo vlastně tomu chlapci, který si tam již hrál.

Jaké bylo mé překvapení, když se cizí maminka začala ošívat a měřit si mne pohledem: „Co si to dovoluje“?! Všichni dobře známe to pravidlo, co se někde válí, dítě uloví. Těžko vysvětli prckovi, že mu ten kyblíček nepatří, ať si ho nevšímá. No nezbylo než se z pískoviště rychle ztratit a pokračovat v další procházce. „Příjemnou“ maminku jsme zanechali jejímu osudu. Proč byla paní tak háklivá na ty hračky? Na tuto otázku neznám odpověď. Je přeci normální, když jsou děti na písku, hrají si s hračkami, co jsou po ruce. Samozřejmě se o ně přetahují a neobejde se to ani bez občasného řevu.

Ale máme i pozitivní zážitky. Třeba jednou se prcek zamazal od corny tyčinky a já neměl vlhčené ubrousky. Já vím je to nezodpovědnost, ale komu z vás se něco podobného nepřihodilo? Jelikož již z dětství k smrti nenávidím nasliněný kapesník, požádal jsem jednu maminku o ubrousek a ona mi ochotně jeden věnovala. I na pískovišti se najdou milé a přející maminky, které neřeší braní hraček a dokud „neteče krev“ nechají děti, ať si hrají a řádí.

Když si vzpomenu na své dětství, bylo plné volnosti a pohybu. Nikdo neřešil, jestli si na písku hrajme sami nebo nás někdo hlídá. Dokonce jsme mohli jít sami na kopec sáňkovat. Prostě jsme nebyli pod kontrolou na každém kroku. Že se o nás rodiče nebáli? Nesmysl! Jen nebyla taková mediální masáž: „POZOR ať se vašim potomkům nic nestane!“ Ale vždyť ho dáváme, jen dítěti nestojíme pořád za zadkem. Samostatnost je jedna z důležitých vlastností do života, tak jim ji trošku dopřejme!

Zdroj: www.tatanamaterske.cz

Co Vy? Dokážete nechat chvilku svého „sviště“ bez neustálého dozoru? A v kolika letech byste ho nechali samotného na pískovišti?

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Poslední komentáře

Partneři

Střídavka - stránky nejen o střídavé péči

Táta na mateřské - netradiční stránka pro všechny rodiče pohledem Táty

Liberecká pražírna - pražírna a prodejna kávy v centru Liberce