stránky pro všechny táty

Mýty o otcovství

Na cestě k větší angažovanosti v péči o děti stojí mužům stále několik stereotypních přesvědčení, které ve vztahu k mužům-otcům v naší společnosti převládají. Tyto mýty se opírají o několik představ, které se zakládají především na tzv. univerzalitě otcovství (chování otců je ve všech kulturách stejné) a na jeho přirozenosti (dispozice k rodičovství jsou vrozené a tudíž neměnné).

Mýtus mateřské nadvlády nad otcovstvím

Tento mýtus se velmi rozšířil zejména díky vývojové psychologii. Dlouhá léta se poukazovalo na to, že muži nikdy nemohou být tak schopnými pečovateli jako ženy, neboť k tomu nejsou přírodou vybaveni. Klíčovou roli v tomto názoru hrála teorie attachmentové vazby Johna Bowlbyho z 50. let 20. stol. Podle této teorie se mezi dítětem a matkou vytváří postupně několik fází připoutání, přičemž jednou z těchto fází pouta je tzv. symbiotická vazba, kdy dítě nerozlišuje mezi vlastní osobou a osobou matky – tvoří z pohledu dítěte jedno tělo a jednu bytost. Výzkumy v této oblasti však probíhaly pouze v rodinách, kde pečující osobou byla vždy matka a mužský potenciál primárně pečující osoby tak byl apriori vyloučen.

Mezi časté argumenty té doby (mnohé však přetrvávají dodnes) patřilo například vysvětlení, že toto pouto může vznikat pouze mezi matkou a dítětem, neboť vazba je pokračováním prenatální vazby: matka dítě nosila devět měsíců, a pouto mezi nimi je tedy logickým pokračováním. Tiše se však přehlížel fakt, že kvalitativně stejné pouto může s dítětem vytvořit i jeho adoptivní matka.

K tátovi pod sukně!

Existují novější psychologické studie, které tyto letité teorie v mnohém upravují a místy i vyvracejí. Americká psycholožka Brenda Geiger například v polovině devadesátých let prováděla srovnávací výzkum rodin, ve kterých byly na rodičovské dovolené, a tudíž s dětmi doma, ženy, a rodiny, kde na rodičovské dovolené byli s dětmi muži. Mimo jiné použila standardní vývojově psychologickou metodu test neobvyklé situace. Ta spočívá v tom, že dítě je záměrně uvedeno do lehce stresové situace (pobyt v místnosti s cizím člověkem apod.) a sleduje se chování dítěte: jeho preference vzhledem k rodičům, u koho vyhledává ochranu, podporu, s kým vyhledává oční i fyzický kontakt. Zcela průkazně se ukázalo, že děti nepřisuzovaly žádnou důležitost pohlaví své pečující osoby. Děti prokazovaly stejné chování v případech, kdy o ně pečovali jejich otcové, jako k matkám, pokud to byly ony, které byly jejich primárně pečujícími osobami. V případě ohrožení zvenčí tak děti vyhledávaly blízkost a bezpečí u svých otců a preferovaly je před matkami, jestliže to byli otcové, kteří o ně pečovali.

Podobné výzkumy vedly k tomu, že současná vývojová psychologie v mnohém redefinuje starší poznatky. Pouto mezi dítětem a rodičem v raném věku je stále velmi klíčové pro další vývoj dítěte, avšak stále více psychologů a psycholožek se přiklání k názoru, že tato vazba je výsledkem praktické péče a nikoliv prostým pokračováním prenatální vazby.

Tyto výzkumy poukazují na to, že děti navazují a hodnotí vazbu nikoliv na základě pohlaví rodiče či jeho biologického rodičovství. Nehodnotí to, zda je pečující osobou muž či žena, ale to, jak o ně daná osoba pečuje, jak uspokojuje jejich potřeby. Navzdory zakořeněným přesvědčením se může stát pro dítě primární osobou v podstatě kdokoliv, kdo dítěti poskytuje prostor pro vytváření emočního pouta – matka, otec, sourozenec, babička, dědeček, adoptivní matka či otec. V minulosti, kdy byla mnohem více rozšířena praxe chův, bylo zcela běžné, že pro děti byla v raných letech nejvýznamnější osobou právě chůva.

Otcovský instinkt?

Na druhé straně je však otázkou, zda muži mohou disponovat takovými schopnostmi jako matky vytvářet s dítětem blízké pouto. Často se v této souvislosti hovoří o mateřském instinktu, o ženské intuici. Méně už se mluví o tom, že ženy jsou k pečovatelským dovednostem odmalička vedeny a vychovávány. A i přes tuto výchovu se matky (zejména prvorodičky) často setkávají s nejistotou a praktickou péči o dítě se učí "za pochodu". Ukazuje se, že tato péče o děti nemusí být ani tak instinktivní záležitostí jako spíše otázkou každodenní praxe. A jak je vidět z novějších výzkumů v této oblasti, muži se neliší od žen ve schopnosti tuto praxi zvládnout. Brenda Geiger poukázala ve svém výzkumu na to, že muži, kteří pro své děti byli primární pečující osobou (byli na rodičovské dovolené), byli v jejich pečující roli stejně kompetentní jako matky v tradičních rodinách.

Adekvátně reagovali na potřeby dítěte a samozřejmě zcela suverénně zvládali praktické úkony péče o dítě (přebalování, krmení, koupání atd.).

Mýtus přirozenosti

Velmi častým argumentem, který má ospravedlnit rozdělení rolí na muže-živitele a ženy-pečovatelky, je odkazování k přirozenosti tohoto dělení. Jsou to argumenty typu „odjakživa se o děti staraly ženy", "všude na světě matky pečují o děti" nebo "i v přírodě o mláďata pečují vždy samice, zatímco samci loví potravu". Když se však podíváme do jiných kultur i "do přírody", zjistíme, že to tak jednoznačné vůbec není.

Kultury pečujících otců

Existují mnohé příklady kultur a společností, kde jsou pečovatelské role naprosto odlišné od našich. Americký antropolog Barry Hewlett podrobněji studoval pygmejský kmen Aka obývající severní část afrického státu Kongo. Zjistil, že otcové tohoto kmene oplývají vlastnostmi, které v západní kultuře připisujeme ženám-matkám. Tito otcové neustále nosí své malé děti v náručích, v noci k nim vstávají a utěšují je a otírají jim zadečky. Když má nemluvně hlad a matka není nablízku, nabídnou jim dokonce své bradavky k dočasné útěše. Není to tak, že by se ženy o děti vůbec nestaraly. Starají se o ně všichni obyvatelé kmene – muži i ženy. Není proto ani překvapivé, že ani jiné důležité činnosti kmene, jako například lov, vykonávají muži a ženy společně.

Kultury s podobným rozdělením (či spíše nerozdělením) rodičovských kompetencí nejsou zase tak výjimečné. Podobné otcovské chování můžeme naleznout například u obyvatel Trobriandských ostrovů či u kmene Arapešů.

Pečující otcové ve zvířecí říši

Stejně tak odkazování do zvířecí říše je často zatíženo ideologickou snahou nalézat pouze ty příklady a argumenty, které nejsou v rozporu s uspořádáním v naší kultuře. V přírodě totiž existuje naopak ohromná různorodost, pokud se týká rodičovského chování. Existují druhy, kdy se samice i samci v péči o mláďata střídají naprosto rovnoměrně. Touto péčí "půl na půl" disponuje více než devadesát procent druhů ptáků. Dále můžeme v přírodě naleznout příklady skupinové rodičovské péče, kdy se o mláďata starají všichni samci i samičky jedné tlupy zároveň, což platí třeba u vlků. Stejně tak se vyskytují příklady, jako jsou některé druhy tučňáků, kde o mláďata pečují výhradně samci. Takových ukázek samčího pečovatelství můžeme v přírodě nalézt mnoho.

Z pohledu biologie není mateřství nic jiného než produkování vajíček. Otcovství je produkování spermií. Rodičovské chování se všemi jeho možnými aspekty – krmení, obrana, péče o srst – vůbec nemusí vycházet, a často také nevychází, z logiky typu "kdo rodí, ten pečuje". Naopak se ukazuje, že v přírodě panuje ohledně rodičovské péče velká různorodost.

Jak je vidět, ani u zvířat, ani ve společnosti lidí, neexistuje jediná možná cesta rodičovství. Neexistuje žádný ideál toho, jak má vypadat a jak se má chovat správná matka a správný otec. Strategií, kterých je možno použít, existuje celá řada, avšak některé z nich bývají často zamlčeny či znevýhodněny. Tato omezení však netkví v rozdílných tělech mužů a žen, ale v našem myšlení. Pokud budeme muže neustále přesvědčovat (a oni sebe v tom utvrzovat), že nemohou být stejně dobrými pečovateli jako ženy, opravdu tomu tak bude. Pokud však pro muže-otce tuto možnost otevřeme (a muži se jí otevřou), pak se možná i u nás jednou stanou muži s batolaty v náručích tak běžnou součástí, že nad tím ani obočí nepozvedneme.

Použitá literatura

• Bowlby, J. 1988. A secure base. New York: Basic Books.
• Burgessová, A. 2004. Návrat otcovství. Brno: Jota.
• Geiger, B. 1996. Fathers as Primary Caregivers. New York: Greenwood Press.
• Hewlett, B. Intimate Fathers: The Nature and Context of Aka Pygmy Paternal Infant Care. Michigan. University of Michigan Press.

Článek Mgr. Lukáše Sedláčka byl převzat z brožury "Aktivní otcovství".

Přidat komentář

Filtered HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
CAPTCHA
Tato otázka je pro testování zda jste opravdoví hosté a předejít spamu.

Poslední komentáře

Partneři

Střídavka - stránky nejen o střídavé péči

Táta na mateřské - netradiční stránka pro všechny rodiče pohledem Táty

Liberecká pražírna - pražírna a prodejna kávy v centru Liberce